Dokončil jsem svůj první IRONMAN 5150. A pak přišlo prázdno

V sobotu jsem dokončil svůj první IRONMAN 5150 v Erkneru. Povedlo se mi to dokonce o něco lépe, než jsem čekal, takže bych asi měl napsat, že jsem byl plný euforie, hrdý na sebe a další tři dny chodil s medailí kolem krku.

Realita byla trochu jiná.

Závod jsem dokončil, chvíli měl radost a pak se dostavil zvláštní pocit prázdna. Ne úplně smutek a rozhodně ne lítost. Spíš něco ve stylu: „Tak jo. A co teď?“

Až později mi došlo, že jsem se nejspíš poprvé potkal s něčím, čemu se říká post-race blues.

Několik měsíců máte jasnou odpověď na otázku „proč“

Na závodu samotném je zvláštní to, že trvá jen pár hodin. Příprava před ním ale člověku zabere měsíce.

Najednou máte důvod vstát a jít plavat. Máte důvod vyrazit na kolo, i když se vám nechce. Běžecký trénink není jen další běh, ale malý krok směrem ke konkrétnímu datu v kalendáři.

Mně to dávalo docela jasnou strukturu. Nešel jsem si jen zaplavat nebo zaběhat, ale připravoval jsem se na něco, co bylo přede mnou. Každý trénink měl svoje místo v trochu větším příběhu.

Pak přijde závodní den, projdete cílem a během pár sekund je všechno hotové.

To, na co jste se připravovali týdny nebo měsíce, najednou existuje jen v minulém čase.

Dokončil jsem to.

A právě to „dokončil“ může být trochu nepříjemné slovo.

Hlavní cíl mám. Jen je ještě hodně daleko

Můj dlouhodobý cíl se nezměnil. Chci se postupně dostat až k full-distance Ironmanu.

Takže technicky vzato rozhodně nejsem na konci cesty. Spíš na jejím začátku.

Jenže mezi tímhle víkendem a full distancí je ještě poměrně velká mezera. Vím, kam chci jednou dojít, ale teď mi chybí něco mnohem praktičtějšího: další konkrétní bod na horizontu.

Žádný nejbližší závod, ke kterému bych odpočítával týdny. Žádný tréninkový plán, který by mi říkal, proč přesně dneska běžím deset kilometrů místo osmi. Žádný malý úkol, který by nahradil ten právě dokončený.

A zjistil jsem, že velký dlouhodobý cíl sám o sobě možná nestačí.

Je dobré vědět, kam chcete dojít za několik let. V každodenním životě ale člověk potřebuje také něco, k čemu jde během příštích několika týdnů nebo měsíců.

Full Ironman je moje severka. Jenže severka vám neřekne, kam přesně máte dojít zítra ráno.

Možná nás motivuje víc cesta než samotný výsledek

Před závodem jsem samozřejmě chtěl hlavně dojít do cíle. Když člověk trénuje, výsledek je to, co vidí před sebou.

Teď ale začínám přemýšlet nad tím, jestli právě výsledek není paradoxně ta nejkratší část celého procesu.

Cíl je moment.

Příprava je život kolem něj.

Jsou to ranní tréninky, dny, kdy se vám nechce, první chvíle, kdy začnete v něčem cítit progres, a také dny, kdy máte pocit, že jste se neposunuli vůbec. Když potom závod skončí, nezmizí jen úkol z kalendáře. Zmizí i tahle každodenní struktura.

Možná proto může přijít prázdno i po něčem, co se objektivně povedlo.

Ne proto, že by ten výsledek nebyl dost dobrý, ale protože člověk přišel o cestu, kterou několik měsíců následoval.

Podobný pocit znám i z podnikání

Přijde mi, že tohle není jen sportovní věc.

Ve firmě člověk často funguje úplně stejně. Několik týdnů nebo měsíců směřujete ke spuštění projektu, dokončení velké zakázky nebo nějakému číslu, kterého chcete dosáhnout.

Všechno má jasnou prioritu.

Pak projekt odešlete, fakturu vystavíte, úkol se přesune do sloupce „Done“ a na chvíli přijde dobrý pocit.

A velmi rychle po něm otázka: co dál?

Pokud člověk neumí na chvíli přijmout, že něco opravdu dokončil, může snadno sklouznout do nekonečného posouvání cílové čáry. Udělám jeden závod a okamžitě potřebuji těžší. Firma udělá lepší rok a hned je nové číslo dvakrát vyšší.

Na jednu stranu je to motor ambice.

Na druhou stranu je asi dobré naučit se občas zastavit a uvědomit si, že něco, co ještě před pár měsíci vypadalo jako velká výzva, už je dnes hotová věc.

S tímhle pořád trochu bojuju.

Nechci si hned najít další závod jen proto, abych zaplnil prázdno

Moje první reakce byla samozřejmě jednoduchá: najít další závod.

Něco si zapsat do kalendáře a mít zase před sebou datum, vzdálenost a plán.

A dost možná to brzy udělám.

Zároveň ale nechci, aby se z toho stal automatický útěk od pocitu, že mezi dvěma velkými cíli je chvíli klid. Možná není potřeba každou volnou kolonku v kalendáři okamžitě zaplnit dalším výkonem.

Teď bych si chtěl chvíli užít, že jsem svůj první 5150 skutečně dokončil. Podívat se, co se povedlo, co bych příště udělal jinak a teprve potom si vybrat další dílčí cíl.

Protože cesta k full distanci bude ještě dlouhá.

A jestli se z přípravy na vytrvalostní závody zatím něco učím, pak to, že není potřeba všechno uspěchat.

Potřebuju jen další bod, ke kterému se vydám.

Ne nutně dnes.

Ale dostatečně brzy na to, aby cesta zase dostala směr.