← Všechny články

Co mi příprava na Ironmana připomíná o budování firmy

Dlouhá příprava není postavená na jednom heroickém výkonu. Rozhodují obyčejné tréninky, rozumné tempo, regenerace a schopnost pokračovat i ve dnech, kdy se člověku nechce.

Co mi příprava na Ironmana připomíná o podnikání

Když jsem začal trénovat na triatlon, čekal jsem hlavně plavání, kolo, běh a postupné zvykání si na větší objem. Nečekal jsem, že mi příprava začne poměrně často připomínat podnikání. Na první pohled spolu ty dvě věci příliš nesouvisí. V jednom případě řešíte klienty, peníze, lidi a projekty, ve druhém se dobrovolně brzy ráno zvednete z postele, abyste šli plavat nebo několik hodin seděli na kole.

Čím déle ale trénuju, tím víc v tom vidím podobné principy. V obou případech je totiž jednoduché nadchnout se pro velký cíl. Mnohem těžší je vytvořit si systém a rytmus, který dokážete udržet dostatečně dlouho. Výsledek se nakonec většinou nerozhodne v jednom mimořádném dni, ale v desítkách úplně obyčejných týdnů, kterým nikdo netleská.

Nadšení je ta jednoduchá část

Přihlásit se na závod je jednoduché. Stejně jako si říct, že chcete vybudovat větší firmu, spustit nový produkt nebo výrazně navýšit obrat. V ten moment je motivace většinou dost. Člověk má nový plán, energii a v hlavě už skoro slyší hudbu z Rockyho.

Pak ale přijde úplně obyčejné úterý. Venku prší, špatně jste spali, v práci se něco pokazilo a do bazénu se vám opravdu nechce. Trénink, který máte před sebou, není nijak výjimečný a rozhodně z něj nevznikne fotka, která by vypadala dobře na Instagramu.

Právě tyhle dny mi začínají připadat důležitější než ty, kdy všechno jde samo. Jeden skvělý trénink totiž nedokáže nahradit několik týdnů bez pohybu. A podobně ani jeden intenzivní pracovní víkend, během kterého se pokusím „konečně všechno dohnat“, nevyřeší dlouhodobě chybějící systém ve firmě.

V podnikání jsou navíc ty nejdůležitější věci často překvapivě obyčejné. Pravidelně se ozvat klientům, dělat follow-upy, sledovat čísla, dokončovat rozdělanou práci nebo věnovat čas lidem v týmu. Žádná z těch věcí sama o sobě nepůsobí jako velký průlom. Jejich síla se ale začne ukazovat ve chvíli, kdy je člověk dělá měsíce nebo roky.

Ne každý den musí být rekordní

Dřív jsem měl u sportu tendenci vnímat dobrý trénink jako ten, po kterém jsem úplně vyřízený. Čím víc ale trénuju, tím víc chápu, že to není úplně ideální strategie. Pokud se člověk snaží každý běh, každou jízdu nebo každý trénink proměnit v malý závod, dříve nebo později mu dojde energie. V horším případě se zraní a místo jednoho lehčího dne má najednou několik týdnů volna.

V práci máme podle mě velmi podobnou tendenci. Každý týden má být rekordní, každý projekt zásadní, každý problém urgentní a ideálně bychom měli všechno vyřešit ještě včera. Krátkodobě to dokonce může působit jako obrovská produktivita, protože člověk je neustále v pohybu a má pocit, že maká naplno.

Jenže firma se stejně jako vytrvalost nedá dlouhodobě stavět na permanentním sprintu. Pokud má něco vydržet roky, musí existovat rozdíl mezi obdobím, kdy je potřeba zabrat, a obdobím, kdy stačí držet stabilní tempo. U sportu už mi to přijde naprosto logické. V podnikání se to pořád učím.

Regenerace není ztracený čas

S odpočinkem jsem měl vždycky trochu komplikovaný vztah. Když nic nedělám, velmi snadno se dostaví pocit, že bych přece jen mohl něco vyřídit, odpovědět na pár zpráv, otevřít notebook nebo alespoň rychle zkontrolovat, co se děje.

Sport mi ale dost názorně ukazuje, že regenerace není opak výkonu. Je jeho součástí. Můžu odtrénovat skvělou jednotku, ale pokud tělu nedám prostor zátěž zpracovat, další výkon se nemusí dostavit. Samotné přidávání intenzity prostě nefunguje donekonečna.

Podobně to začínám vnímat i u práce. Sedět déle před počítačem automaticky neznamená vytvořit větší hodnotu. Někdy mi víc pomůže večer s rodinou, procházka nebo několik hodin bez telefonu, protože se pak k práci vrátím s čistší hlavou a dokážu lépe rozlišit, co je opravdu důležité a co byl jen další hluk.

Možná je to banální, ale unavený člověk někdy řeší problémy, které by odpočatý člověk vůbec za problém nepovažoval.

Plán je důležitý, ale realita má poslední slovo

Mám rád plány. Dost možná až moc. Tréninkový plán je příjemný právě tím, že dává celé přípravě strukturu a pocit, že když člověk poctivě splní jednotlivé kroky, měl by se postupně dostat k cíli.

Jenže realita do toho začne velmi rychle házet vlastní proměnné. Přijde nemoc, náročnější týden v práci, špatný spánek, rodinné povinnosti nebo počasí. Někdy se také jednoduše probudíte a zjistíte, že tělo dnes spolupracovat nechce.

V takovou chvíli nemá smysl za každou cenu plnit tabulku jen proto, že v ní něco stojí. Plán má člověku pomáhat, ne se stát další povinností, která ignoruje realitu.

V podnikání je to stejné. Na začátku roku můžeme mít strategii, cíle a roadmapu, která vypadá velmi dobře v prezentaci. Pak ale přijde nový klient, odejde starý, změní se technologie, trh nebo zjistíme, že náš původní nápad nebyl zdaleka tak dobrý, jak nám připadal na meetingu.

Dřív jsem disciplínu chápal hlavně jako schopnost držet se původního plánu. Dnes ji vnímám trochu jinak. Disciplína podle mě neznamená slepě pokračovat stejným směrem za každou cenu. Znamená neztratit ze zřetele cíl a zároveň být schopný změnit cestu, když se změní podmínky.

Velké cíle jsou v každodenní realitě překvapivě obyčejné

Ironman zní jako velký cíl. Stejně tak vybudovat úspěšnou firmu. Když si ale podobný cíl rozložíte na jednotlivé dny, většina romantiky velmi rychle zmizí.

Jeden den je to čtyřicet pět minut v bazénu, další den dlouhý běh. Ve firmě to může být jeden důležitý telefonát, kontrola čísel nebo dvě hodiny soustředěné práce na něčem, co se navenek vůbec neprojeví. Nic z toho samo o sobě nevypadá jako životní milník.

A možná je to právě pointa.

Nemusím dnes dokončit Ironmana a stejně tak nemusím během jednoho dne vyřešit celou budoucnost firmy. Potřebuju hlavně udělat další rozumný krok a ideálně být zítra schopný udělat další.

Čím dál víc mi dochází, že dlouhé závody i podnikání jsou hlavně o schopnosti vydržet dělat poměrně obyčejné věci dostatečně dlouho. Velká část výsledku vznikne dávno před tím, než je vůbec něco vidět.

Jedna cihla, potom další a pak zase další.

A možná se člověk po pár letech otočí a zjistí, že z toho nakonec opravdu něco stojí.

Díky. 

L. 

← Zpět na články